Představte si situaci: Učitelka na druhém stupni cítí, že vztahy mezi kolegyněmi jsou dlouhodobě napjaté. Do práce se netěší a ví, že kolegyně budou opět čekat na jakékoliv malé zaškobrtnutí, aby vzniklo dusno. Atmosféra je špatná, lidé se vyhýbají společným aktivitám a spolupráce, která je pro školu klíčová, slábne.
Proč nestačí „to prostě vyřešit“: V takových situacích je obvyklé sáhnout po rychlých řešeních: Udělat poradu a „vyříkat si to“, svolat jednotlivce, aby byli tolerantnější nebo to prostě přejít, protože „na to není čas“. Jenže právě ve školním prostředí, kde je spolupráce a klima týmu zásadní pro děti, tyto cesty většinou selhávají. Konflikt se buď schová pod koberec, nebo naopak vybuchne ještě silněji.
Jak pomáhá reflektivní rozhovor: Reflektivní rozhovor přináší do takových situací jiný přístup: Není o radách nebo moralizování, je o zrcadlení toho, co člověk říká, a o vedení k hlubšímu pochopení. Učitelka, která přichází do supervize nebo reflektivního rozhovoru, si často poprvé sama nahlas uvědomí, co se v ní vlastně děje. Přestane mluvit jen o kolegyni „která ji nerespektuje“ a začne rozpoznávat vlastní emoce, potřeby a hranice.
Jak to vypadá v praxi (case study): Jedna z klientek, dlouholetá učitelka popisovala, že kolegyně na poradách často zpochybňuje její návrhy. Cítila se ponížená a začala ztrácet motivaci spolupracovat. Diskutovali jsme spolu a využívala jsem reflektivní otázky. Právě díky nim a jejich hlavnímu významu zrcadlení a hloubkovému vnímání sebe, se postupně dostala od věty: „Ona mě nerespektuje. “k otázce: „Proč potřebuji, aby mé návrhy byly přijímány? Co to ve mně otevírá?“ Díky prostoru k zastavení a zrcadlení si uvědomila, že nejde jen o kolegyni, ale i o její vlastní nejistotu, zda je „dost dobrá“ po letech praxe.
Posun po třech měsících: Po sérii reflektivních rozhovorů už se necítila ohrožená. Dokázala na poradě klidně říct: „Mám jiný pohled, ráda vysvětlím, proč.“ A když kolegyně znovu reagovala kriticky, už to nebylo spouštěčem hádky. Získala vnitřní stabilitu a paradoxně, i atmosféra ve sborovně se postupně uvolnila, protože ostatní viděli, že dokáže reagovat věcně a ne emočně.
Proč to funguje?: Reflektivní rozhovor vytváří prostor, kde si člověk: 1. uvědomí vlastní vzorce, místo aby ukazoval prstem jen na druhé, 2. posílí vnitřní jistotu, že zvládne situaci bez výbuchu nebo ústupu, 3. najde vlastní řešení, které opravdu sedí jemu, ne univerzálním radám.
Závěr: Ve školství se často říká, že děti jsou odrazem klimatu mezi dospělými. Pokud učitelky a učitelé dokážou zvládat své konflikty vědomě a s respektem, přenáší se to i na žáky. Reflektivní rozhovor je cesta, jak posílit nejen jednotlivce, ale i celý tým, bez direktivních zásahů, ale skrze skutečnou změnu uvnitř.
